Reklamní články

Archive for the ‘Kultura’ Category

Během existence člověka bylo umění vždy velmi důležitým prvkem kultury. Umění má moc probouzet v člověku emoce, zachycovat důležité okamžiky a cenné myšlenky a pocity. Odvětví umění jsou početná a každé z nich nám má co říct. V průběhu dějin v umění vyniklo několik osobností, jejichž jména do dnešních dní známe, uctíváme a obdivujeme. Talent, který jim byl nadělen nás stále ohromuje. Díky těmto velikánům malířství, sochařství, architektury nebo literatury se můžeme v dnešní době učit dějiny umění a získat přehled o dílech neskonalé nádhery.

Čtení knih možná lehce povadlo, ovšem stále patří mezi koníčky mnoha lidí a rozhodně se řadí mezi špičku ve získávání znalostí a odborných informací. Všechno začíná už odmalička, kdy se poprvé setkávají malé děti s knížkami. Dnešní beletrie pro děti má za úkol vzdělávat zábavnou formou. Děti tak získávají povědomí o základních znalostech, které potřebují, než začnou chodit do školky a do školy. V období dospívání se pro dívky stávají přední formou zábavy dívčí knihy, v kterých hlavní hrdinky prožívají běžná trápení a starosti, s rodinou, školou a hlavně s láskou. Tyto romány jsou určeny jen specifické skupině čtenářů v rozmezí určitého věku, kteří se dokážou s hrdiny těchto románů ztotožnit. Ovšem knihy zaměřující se na záhady, jsou rozšířené hojně a velmi rádi si je přečtou snad všichni. Tajemství nás totiž láká.

Volný čas mohou lidé trávit různým způsobem. Někdo se rozhodne trávit ho ve společnosti televize, jiný ve společnosti dobré knihy. Literatura je velmi různorodá a knihy pro dospělé obsahují nespočet žánrů, aby si každý mohl vybrat to správné čtivo pro své volné chvíle. Z knih ovšem kromě zábavy můžete čerpat i znalosti. Knihy pro děti představují velmi dobrý příklad toho, jak mohou knih prospívat. Malé děti se z knih v útlém věku naučí barvy, písmena, čísla a další základy znalostí běžného člověka. Z knih beletrie jsou u našich čtenářů velmi oblíbené knihy zahraničních autorů. Světová literatura se u nás prodává velmi dobře, a proto jsou zahraniční autoři překládáni ve velkém množství.

Čtvrteční odpoledne slibovalo déšť. Celé odpoledne oblaka houstla a zrovna v okamžiku, kdy jsme s Petrou vystupovali na Holešovickém výstavišti, začalo pršet. Přeběhli jsme tedy vstupní prostranství, abychom se co nejrychleji dostali pod střechu veletržního paláce. Při vzpomínce na nedávný požár, kdy zmizelo v plamenech celé levé křídlo paláce, jsem si říkal, jaké to máme štěstí, že prší. Za prvé: případný požár bude deštěm uhašen. Za druhé: terorističtí nepřátelé knih říkající si bratrstvo Koniášovo (pokud tedy nějací existují) si svůj útok rozmyslí. V dešti by jistě jejich akce nevypadala tak spektakulárně.
Konečně jsme se dostali dovnitř. V centrální hale návštěvníky vítá stánek království Saudské arábie, které je hlavním hostem veletrhu. Jakýsi beduín tu obcházel návštěvníky a nabízel z ošatky datle. Každému jednu zabalenou v sáčku. Člověk by si řekl taková nějaká datle…. Jenže tahle měla tvar královské koruny a uvnitř místo pecky čekala na mlsouny mandle. Za svůj život jsem už pěknou řádku datlí na vánoce spořádal. Ale tahle! Její chuť by se dala přirovnat k marcipánu. Když jsem zavřel oči, ocitl jsem se na poušti pokryté zlatým pískem.
Když jsem oči znovu otevřel, zjistil jsem, že mě netrpělivá přítelkyně odvlekla do provizorně znovupostaveného levého křídla. Neodolala nabídce stánku firmy Paperblanks s jejím sortimentem stylových zápisníku a diářů. Dokonce tam měli zlevněné diáře za padesát kus. Prostě ženská:-). Nejdřív paráda knihy až potom. Nechal jsem jí tedy její módě a vydal se za knihami sám.
Jako první byla na řadě Euromedia. Její stánek vypadal jak nějaké knihkupectví v obchodní galerii. Úhledné, ale těsné prostorem. Zrovna, když jsem prohlížel nové ilustrované vydání Tisíce a jedné noci, vrazil do mě asi dvousetkilový chlap. Naštvalo mě to, ale možná to byl jen velký fanda literatury, který nezvládal svou vášeň po knihách. Využil jsem prostoru, jenž po průchodu tohoto pána nakrátko vznikl a vydal se dál. Jako druhý stánek jsem navštívil nakladatelství Portál. Jejich sortiment knih psychologických a pedagogických mě vždy velmi zajímal. Ale co to. Nabídka knih slušná. Rovněž veletržní slevy dobré (20% až 30%) přesto mi něco neštymovalo. No jasně. Všechny dámy přítomné u stánku působily velmi zasmušile. Jako by jim všem někdo umřel. S podivným pocitem jsem raději pokračoval dál. A vykročil bych se svěžím zájmem, kdyby mi ovšem pracovník z vydavatelství Svojtka nepřejel nohu rudlem plným průvodců lonely planet. V tu chvíli mi s bolestí před očima defiloval celý širý svět. Trochu jsem zaslzel. Pracovník nato: „nebreč mladej! Tam se všude eště určitě podíváš.“Přítelkyni, která mě zrovna v tu chvíli konečně našla, jsem samozřejme řekl, že si mi po ní zastesklo. Snad jí to trochu potěšilo. Ale kdo ví?
Pak jsme se ještě nějako dobu procházeli mezi stánkami. Bylo tady tolik lidí, až mě to překvapilo. Když jsem pak pracovně hovořil se zástupci některých vydavatelství, říkali mi, že takový zájem první den vůbec nečekali. Zájem o knihy samozřejmě těsí i mě, a proto jsem tak trochu s obavou zamířil do sekce elektronických knih. Je to konec knih, anebo jejich budoucnost? Těžko říct. Já jen vím, že při pohledu na plastové elektronické čtečky jsem si uvědomil, jak moc ty papírové mám rád. Jsou jednoduché, krásné a mnohdy i ilustrované. Nepotřebují elektřinu a vydrží déle než záznam na médiu. A ještě něco mají navíc. Duši. Duši, která mě naučila vidět zlatou poušť, když ochutnám královskou datli a zavřu oči.

Jan Kanclíř

Bylo něco kolem půlnoci, když jsem si nazul boty, zabouchl za sebou dveře a vydal se na večerní, nebo spíše noční procházku přírodou. Na takové procházky jsem poměrně zvyklý, neboť často pracuji dlouho do noci. Dnes jsem ale nepracoval, ba naopak. Před chvílí jsem dočetl svoji poslední knihu, a tak pomalu začínám přemýšlet, jakou si koupím jako další.

V posledních několika týdnech jsem si oblíbil knihkupectví Mobi. Dozvěděl jsem se o něm vlastně jen náhodou, když jsem bloudil internetem a zavítal na stránky knihkupectví Beletrie.eu, ve kterém jsem nakupoval dříve. I když je fakt, že je navštívím i nyní, pokud zrovna nejsem mimo domov a nemám chuť si objednat nějakou knihu ihned, abych ji měl brzy k dispozici. Právě v tom tkví kouzlo knihkupectví Mobi – člověk si může vybrat a objednat knihu z čajovny, kavárny, školy, parku, prostě odkudkoliv. Stačí k tomu z mobilu navštívit web knihkupectví Mobi a pak už jde vše samo.

Po úzké cestičce jsem právě scházel na hráz rybníka, když jsem se pokoušel vybavit si jméno knihy, o které mi nedávno říkal kamarád Marek. Byla tuším o… no, nevím, ale jistojistě jsem si ji chtěl v nejbližší době objednat. A neboť jsem jednu knihu před několika minutami dočetl, tak mi něco říká, že nyní je na to ta pravá chvíle.

Sedl jsem si tedy na hráz a přemýšlel. Bylo teplo – krásná letní noc a jasná obloha plná hvězd. Uvědomil jsem si, že se opodál nachází jedna z místních restaurací, takže jsem vytáhl z kapsy svůj mobil a otevřel stránky právě knihkupectví Mobi. Stále jsem si nemohl vzpomenout na Markovu knihu, a tak jsem se rozhodl, že si ji najdu.

Po několika minutách brouzdání po knihkupectví Mobi a vzápětí Beletrie.eu se na mě usmálo štěstí. Leviatan. Leviatan je ta kniha, kterou bych si rád koupil. Ale na co čekat, udělám to raději přímo tady a teď.

Jmenuji se Monika, chodím teprve do osmé třídy základní školy, ale právě jsem dostala ten nejkrásnější dárek na světě. Knihy mám ráda od malička, a že nějakou novou najdu i letos pod stromečkem, jsem nepochybovala. Moc jsem si ji přála a rodiče vždycky věděli, jak mě potěšit. Letos mi v knihkupectví Mobi vybrali čtvrtý díl titulu Percy Jackson, tedy Bitva o labyrint, a já už se nemůžu dočkat, jak toto dobrodružství z předchozích dílů bude pokračovat.

„Moni, večeře“ volala na mě maminka asi v půl šesté večer.

„Už běžím,“ odpověděla jsem stejně hlasitě a s radosti seběhla po schodek dolů do kuchyně. Celý dům už byl krásně provoněný štědrovečerním kaprem a já věděla, že nastaly ty nejkrásnější svátky v roce.

Asi o půl hodiny později, když jsme všichni včetně mého malého brášky dojedli, jsme se vydali ke stromečku podívat se, co nám letos Ježíšek nadělil. Dárky jsem, jak už bývá zvykem, rozdávala já, neboť František ještě neumí číst, nicméně jako první rozbaloval právě on. Sám pod stromečkem našel knihu, ovšem s více obrázky než já a pro čtení rodičům, kteří mu každý večer předčítají na dobrou noc.

Když jsem přišla na řadu já, měla jsem radost a strach zároveň. Těšila jsem se, jaká překvapení na mě čekají, ale rovněž bych si nejradši některý z dárků odložila a rozbalila jej až za několik týdnů. Knihu jsem poznala hned, neboť i zabalená je pevná a tvar má také stejný. A byl to právě Percy Jackson – Bitva o labyrint, co mi udělalo tu vůbec největší radost.

„Vybírali jsme ji pěkně dlouho,“ pravil tatínek. „Dokonce jsme s maminkou prošli hned čtyři knihkupectví a v žádném pro tebe ne a ne vybrat tu pravou. Nakonec jsme dali na doporučení babičky, která pro dědečka už nějaký čas nakupuje v knihkupectví Mobi.“

„Je to tak,“ souhlasila maminka. „nikde neměli tak bohatý výběr jako v knihkupectví Beletrie.eu a Mobi, obzvlášť teď před Vánocemi.“

Byla už hluboká noc, když jsme se s rodinou od pohádkového večera plného cukroví vydali spát. Já ležela v posteli a přála si, aby každý na tomto světě mohl mít tak krásné Vánoce jako já. Poté jsem otevřela knihu Percy Jackson a ještě před spaním se pustila do čtení prvních stran.

Bylo deset minut po páté, já seděl v čajovně a čekal na Lenku. Ta chodívala vždycky pozdě. Už na základní škole, co si pamatuji, měla problém stíhat první vyučovací hodinu. Proto jsem už po příchodu vytáhl knihu, abych si čekání alespoň trochu zkrátil, a pustil se do čtení komiksové verze titulu Osudy dobrého vojáka Švejka.

Dával jsem Lence asi čtvrt hodiny, ta už ale minula a ona stále nikde. Když v tom po dvaceti minutách, než jsme byli domluveni, se otevřely dveře a v nich stála Lenka taková, jakou jsem ji vždycky znal – plná klidu, harmonie a přátelského úsměvu na tváři.

„Promiň, nejdu pozdě,“ řekla trochu zadýchaně, když došla až ke mně, jako by část cesty běžela.

„Kdepak, ahoj,“ prohlásil jsem. „Akorát včas, podívej, právě nám nesou čaj.“

„Jak víš…“

„Vím,“ usmál jsem se. „Objednal jsem ti tvůj oblíbený.“

„Páni, a já myslela, že chlapy si takové věci nepamatují,“ řekla škodolibě. „Jak je to dlouho, dva, tři roky?“

„Přibližně tak,“ souhlasil jsem.

S Lenkou jsme se neviděli prakticky od doby, co jsme se každý vydal na jinou střední školu. Ona šla na gymnázium a já na elektrotechniku. Společného jsme toho neměli nikdy moc, ale něco přece. A bylo to právě posezení v čajovně, knihovny, knihy a čtení obecně. Nebyla proto náhoda, že jako první padla řeč právě na moji knihu.

„Copak to čteš? Hm, Osudy dobrého vojáka Švejka – komiks,“ citovala Lenka titulek knihy. „A víš, že já občas taky čtu?“

„Vím,“ odpověděl jsem. „Dokonce bych řekl, že nejen občas, nemám pravdu?“

Lenka se souhlasně usmála.

„Taky mi říkala Martina, že nakupuješ ve stejném knihkupectví jako já.“

„Myslíš knihkupectví Mobi? Nebo Beletrie.eu?“

„Oboji.“

„Co ty na mě všechno nevíš,“ pronesla Lenka trochu znepokojivě. „No jo, knihkupectví Mobi je parádní. Představ si, že bych si teď řekla, že si objednám tvé Osudy dobrého vojáka Švejka a nic mi v tom nebránilo.“

„Já vím, je to super, Mobi navštěvuju už téměř od doby, co vzniklo, a nemůžu si ho vynachválit.“

„Tak kdy si spolu objednáme nějakou knížku?“ zeptala se Lenka s nadšením.

Vlak přijel zhruba za necelé dvě minuty, jak bylo hlášeno. Spolu s dalšími cestujícími jsem vykročil k nejbližšímu vagónu, nastoupil a vydal se najít si místo k sezení. Po pár metrech jsem narazil na téměř prázdné kupé, otevřel jsem dveře a zdvořile se zeptal: „Máte tu volno?“

Sundal jsem si čepici, šálu, zimní bundu a po chvíli se konečně posadil. Cesta bývá dlouhá, asi půl hodiny. Ta se ovšem v tomto mrazivém počasí a ranní zimní tmě zdá být často mnohem delší. Z batohu jsem proto vyndal svoji rozečtenou knihu, kterou nosím stále při sobě, a doufal, že ten zbytek světla z uličky vlaku mi ke čtení bude stačit.

Z knihovny jsem si ji vypůjčil před pár dny, Afrika v nás se jmenuje. Většinou čtu knihy úplně jiné, ale tahle mě zaujala svojí anotací a především tím, jak mi o ní vyprávěl kamarád David. Ten má rád knihy toho typu, jakým právě Afrika v nás je, a velmi často si nějakou koupí v internetovém knihkupectví Beletrie.eu nebo mobilním knihkupectví Mobi. Inu, nalistoval jsem číslo strany, na které jsem skončil včera večer, a pustil se do čtení.

Cesta zatím pomalu ubíhala. Nevnímal jsem, co se děje kolem, když tu přistoupil muž, odhadem o pár let starší než já. Přisedl si vedle mě, protože naproti už bylo plno, z tašky vytáhl svoji knihu a také se pustil do čtení. V ten moment mě napadlo, kolik lidí si asi čte po cestě do školy, do práce, večer před spaním, kolik lidí kupuje literaturu alespoň jednou za měsíc a kolik z nich si dovede představit, že by se svých knih vzdalo. A já měl strach, že tištěnou literaturu jednou nahradí knihy elektronické. Kdepak.

„Afrika v nás, knihkupectví Mobi,“ poznačil jsem si o několik minut později na lísteček, který používám jako záložku. To proto, že se na kousek papíru jistě znovu podívám, až knihu budu zase otevírat, a vzpomenu si, že bych si ji rád zakoupil. Zřejmě to bude ještě dnes ve škole, možná na obědě. I když naťukat „knihkupectví Mobi“ a „Afrika v nás“ bych mohl zvládnout už mnohem dříve, jen pevně doufám, že jsem si doma nezapomněl mobilní telefon.

„Já mám ráda Beletrie.eu. Objevila jsem to knihkupectví náhodou při hledání na internetu a pro pozitivní ohlasy ostatních čtenářů jsem tam poprvé i nakoupila. A od té doby neznám nic jiného.“

„Já vím, znám to knihkupectví. Jenže co uděláš, kdy jsi zrovna v restauraci a čekání na oběd si chceš zkrátit nákupem literatury?“

„No… to nevím.“

„Vidíš. Proto mimo Beletrie.eu navštěvuji i Knihkupectví.Mobi. Knihy jsou tam stejně kvalitní, doma je mám stejně rychle a navíc můžu objednávat zkrátka odkudkoliv.“

„Mobi říkáš?“

V tom do dveří vešel někdo další a rozhovor dvou dam tak krátce přerušilo hlasité cinkání zvonku. Obě odtrhli pohled od zrcadla, před nímž seděli, a na moment jej zaměřili na postaršího pána, který pomalu usedal na židli v rohu.

„Jak to chcete,“ zeptala se kadeřnice jedné z dam.

„Pouze zkrátit konečky a jemně prostříhat, prosím,“ odpověděla.

„Takže Mobi? A to je nějaké mobilní knihkupectví nebo co?“

„No jo. Objednat knížku si můžeš třeba právě z restaurace nebo i odtud pomocí mobilu. Navíc vždycky dostaneš slevu 20% a literatura ti přijde nejpozději do tří dnů.“

„Vážně? Tak to budu muset vyzkoušet. Poslyš, a jak ty znáš knihkupectví Beletrie.eu?“

„Já ti ani nevím, už je to dlouho, co jsem si tam objednala svoji první knihu. Ale víš ty co, teď mě tak napadá, že ti musím poradit Make-Up – Cesta ke kráse. Doporučila mi to čtení kamarádka, a jak tě znám, i ty tam najdeš spoustu užitečných rad.“

„Jak že“?

„No, celý název je Make-up – Cesta ke kráse – Líčení pro modelky, ale určitě to najdeš i pod něčím kratším.“

V tom se z rohu, ve kterém seděl před chvílí příchozí pán, ozvalo nejprve krátké zakašlání, za nímž následovala slova, kterými se dámám vmísil do diskuze: „Máte pravdu, tu knihu, Cesta ke kráse, jsem viděl i u mojí dcery při její poslední návštěvě. A to knihkupectví Mobi, o tom taky mluvila a moc si ho pochvalovala.“

I když byl Radim úplně obyčejný, pětatřicetiletý chlap, jeho den už od samého rána začal značně neobyčejně. Mimo to, že zaspal a převrhl na sebe hrnek s kávou, ujel mu nejbližší spoj do práce, takže na důležitou schůzku přišel s hodinovým zpožděním. Není divu, že i celý zbytek dne stál za starou bačkoru. A k tomu teď ještě tohle domlouvání se na kolektivním dárku pro spolupracovnici, na kterém se už třetí den ne a ne shodnout.

Říkám vám, žádnou dospělou ženskou nepotěší láhev ani toho sebelepšího vína. Není to dost… originální,“ promlouval k Radimovi a dalším sedmi lidem kolem stolu Martin.

„Vždyť dělá PR, proboha. Co ji dát předplatné časopisu nebo knížku? Klárka přece ráda čte, ne? Pořád ji vidíme s knihou v ruce, a to dokonce i na obědě.“

No, právě,“ připojil se do diskuze někdo další. „To vám přijde originální?“

Když tak Radim nad tím vším přemýšlel, možná to ráno ve srovnání s kolektivní domluvou nebylo až tak tragické. Knihu navrhoval už dávno, dokonce se v knihkupectví byl i podívat a vybral některé tituly. Jenže jej nikdo neposlouchal.

„Nevím, jak vás, ale mě i v tomhle věku potěší plyšový medvěd nebo perníkové srdce,“ pokusil se kdosi o legraci a přítomní se začali horečně smát. Radim se jen pousmál a měl nutkání něco říct. Postavil se.

„Podívejte, takhle se nikdy nedohodneme. Klára má ráda fantasy, že? Takže jsem byl v knihkupectví a po chvíli rozhlížení mě zaujala kniha Škola noci. Škola noci je právě ten styl, který má Klárka tak ráda. Takže… budeme hlasovat, pokud nikdo není proti.“

„To je dobrý nápad,“ ozvalo se téměř jednohlasně.

„Dobrá. Kdo je tedy pro knihu, a to Škola noci?“

Zprvu měl Radim strach, že ani přes jeho snahu se s kolegy nedohodnou na literatuře. Všichni se po sobě jen váhavě poohlídli, až tu se zvedla první ruka a za ní další.

„No výborně,“ zaradoval se Radim, protože se pro jeho návrh kladně vyjádřila většina přítomných. Ze stolu proto sebral svůj odložený mobilní telefon a našel stránky svého oblíbeného knihkupectví Mobi. V Mobi vyhledat titul Škola noci, potvrdil objednávku a s úsměvem prohlásil. „Hotovo. Dá si někdo čaj?“